O Aiře

31. května 2011 v 19:47 | Terikami
Právě jsem si všimla, že tématem týdne jsou pohádky xĐ.

Hehehe...pohááádky... xĐĐĐd muhahaaa...

A vzhledem k tomu, že jsme právě pohádky nedávno ve škole psali na známky a já jsem dostala plný počet bodů a mám tu svou uloženou v PC a nevím, co jiného napsat a nechci, aby mi blog chcípl... Tak ji sem dám ;-D. Doufám, že si u ní porelaxujete ♥.



Za některý části bych se zahrabala, ale... to není váš problém ;-D. Sami si řekněte, co si o mým výtvoru myslíte ;-D. Papáá!!

PS: jedno I/Y jsem tam mám blbě, omlouvám se, ale nemůžu ho teď narychlo najít, abych ho opravila.


Před dávnými časy v dálných krajinách, za vzdálenými zeměmi v dobách ještě vzdálenějších, žila byla kdysi jedna princezna. Jmenovala se Aira. Oplývala krásou i chytrostí, plavé vlasy rozjasňovaly už tak rozesmátý obličej a v očích jí tančily hravé jiskřičky. Byla dravá, umíněná a vždycky chtěla dostat to, po čem toužila.
Její tatínek, vážený král země Eldonie, ji měl převelice rád, ale plánoval s ní to, co mu jako všem králům nařizoval jeho úřad: výhodně ji provdat. Aira tušila, že čas volnosti se jí krátí.
"Pan král už myslí na tvoje vdavky, co?" zeptala se jí jednoho slunečného odpoledne v palácových zahradách Filla, klisna jednorožce. Aiře se při té otázce její obvyklý dravý pohled trochu zamlžil a modré oči se zadívaly daleko k mlhavým vrcholkům hor.
"Ano, patrně ano..." pronesla svěžím, ale lehce posmutnělým hlasem, "Co naplat... však mně bude pořád dobře!" mrkla na Fillu, se smíchem jí pocuchala hřívu a začala se sní honit okolo růžových keřů. Ale něco na ní bylo jinak. Něco chybělo.
A pak přišlo to, co očekávala. Rozsudek v podobě králova tajemníka, který okázala napochodoval k ní a její zvířecí přítelkyni, zrovna když hráli mezi keřy "válku".
"Jejímu Veličentsvu se zachtělo s vámi mluvit, jasná princezno!" zvolal tajemník. A Aira vytušila, kolik uhodilo.
"Já vím..." odvětila polohlasně.

*

"Airo, dceruško moje..." začal pan král téměř obřadně, "říkám ti takto od tvého narození, dítě drahé. A to už je na povážneou dlouhá doba. Před očima mi spěješ každým dnem. A tak, Aiřičko, pomalu nadchází nový čas, čas - "
" - Vdávání." Aira nehnula ani brvou. Král se rozpačitě usmál.
"Vždy jsi byla chytrým děvčetem... A tak svoláme prince ze všech zemí, na které si jen vzpomeněš! Do našeho váženého království všichni rádi podstoupí i desetiletou cestu, uvidíš!"
Aira se usmála, i když dosti nuceně.
"Můžeš si vybrat sama! Jak jen budeš chtít!"
Aira prkenně kývla a odešla. Tohle bude těžké...

*

Pár dní poté se procházela okolo Jezera lupičů s velitelem dvorních stráží, Garredem. Ráda se přidávala k jeho pochůzkám, protože většinou měl na práci mnohem zajímevější věci než ty, na které byla zvyklá z paláce. Dnes například obhlížel okolo jezera kvůli vyděšeným lidem z podzámčí, kteří se báli jakési záludné vodní bytosti. Ne že by ji zajímaly tyhle postavy ze strašidelných historek vesničanů.. Garred byl Aiře po chuti i kvůli jeho bystrým názorům, jenž zněly tak odlišně od názorů jejích rodičů a služebnictva.
"No a tak mě papá hodlá provdat.." dovykládala zrovna.
"Nevypadáte moc nadšeně.." poznamenal Garred, zatímco vedl koně. Aira se kousla do rtu.
"Spíš nevím, co si myslet." Znepokojeně se zadívala do kalné jezerní vody. Všechno teď bude tak jiné... nebo tak stejné? Co se vůbec bude dít?
"No, doufám, že nedopadnete jak Odessa." prolomitl Garred náhlé ticho.
Princezna se podivila: "Kdo že?"
"Vy to neznáte? Je to taková stará píseň...

Žila byla, krásná panna,
Odessa pojmenována.
Dovršivši léta patnáctého
měla ukončit čas mládí svého
a pokojně se vdát.

I ona nechtěla, a pomsty krále musela se bát.

Přesto však uhnout nechtěla
by svobodná zůstat směla
proto jedné svěží letní noci
oblékla plášť, pláchla. Bez pomoci.
Zem se po ní slehla.

A ráno byla pryč, když bolest do srdcí lidí vtrhla.

"Kde je princezna?" ptali se.
"Snad zavražěna?" báli se.
Tolik lidí si ji oblíbilo,
co mužů ji v duchu políbilo!
Když náhle zmizela.

Kudy procházela? V srdcích po ní prázdná místa zela....

"No stačí, stačí!" protestovala Aira a svíjela se smíchy, "Prý stará píseň? O co, že sis to teď vymyslel?!"
"Ne, opravdu!" uchechtl se Garred, "mít u sebe loutnu, klidně vám to zahraju!"
"Však já vím, že v loutnu drnkáš krásně!"
"To je od vás příliš ušlechtilé tvrzení..."
Aira hrál ve tváři úsměv, ale postupně znovu pohasl.
"Je to tak zvláštní, Garrede. Když jsem byla menší, dokázala jsem hodiny dorážet na otce a křičet, že chci poníka. Když mi řekl, že řvaním nic nezískám a že si ho musím zasloužit, učila jsem se, jak nejvíc to šlo, běhala jsem po celém zámku a pomohla kdejaké služce s úklidem a ve vesnici jsem každé babce naslouchala, jenom abych toho poníka za odměnu měla. A dočkala jsem se. A teď... Poprvé v životě nějak nevím, co bych si přála. A tak vůbec netuším, co bych měla udělat...." odmlčela se a povzdychla si: "Přála bych si zjistit, co tentokrát vlastně chci."
"Princezno!" zvolal Garrad a vytasil meč.
" Pomůžu vám najít vaše přání a pomůžu vám ho získat! Ať už mě to bude stát cokoliv..."
Než se Aira stačila zeptat, kde se v něm tato odhodlanost bere, ozval se vysoký, posměšný hlas:
"Cokoliv? Cokoliv?!"
Hladina jezera zavířila a vynořila se jakási podivná osoba. Připomínala ženu, jenže její kůže byla celá zelená, vlasy zcuchané a plné řas a na sobě oděv z té nejpodivnější látky, jakou si jen dovedete představit. Mhouřila úzké, podlouhlé oči a vychytrale se na Garrena šklebila.
"A co třeba poddat se slabosti, ty hrdino?!" vískla, tleskla a rázem z vody vyletěly šlahouny vodních rostlin a omotaly se kolem Garreda.
"Hej!" zařval, přesekl několik doráživých úponků a zkusil se po bytosti ohnat, jenže její síly se zdály větší než ty jeho. Po pár vteřinách boje ho porazila a stáhla pod vodu.
Airu to vyděsilo a rozzuřilo zároveň. Zaklela tak, jak se na princeznu rozhodně nesluší, vběhla do vody a pokoušela se bytost nějak uchopit, zranit, či tak něco. Ale všechny snahy přišly nazmar.
"Ne, opravdu mě nebaví tě pořád odstrkovat..." povzdychla si bytost, když Airu znovu shodila do vody po jejím dalším neúspěšném pokusu jí ublížit.
"Hele, posloucháš? Poslouchej! Bude se ti to líbit!" Aira, mokrá a rozzuřená, konečně pochopila, že bytost je až moc při síle, a proto sebou plácla do vody a vyčítavě na ni koukala.
"Haha? Naštvala jsem tě, co?!" Bytost však nevypadala jako někdo zatížený výčitkami svědomí. "Neboj, zlepším ti náladu! Jak se jmenuješ?"
Aira se důležitě nadechla a spustila: "Aira Bellinda Rézi z rodu Eldonů větve první zvaných Vznešených, pánů Eldonie -"
"Skvělý, to fakt stačí. Takže Aira, jo? Mně říkej Kačka, ale pamatuj, že jsem si to jméno jenom vymyslela... Já mám pro tebe nabídku, Aiřičko. Vím, co tě tíží, proto jsem tady. Takže to uděláme jednoduše. Ty píchneš s něčím mně, a já pak tobě, jo?!"
Aira byla zhrzena. "Cože?"
Vodní bytost, tedy Kačka, pokračovala: "Víš, už je to deset let, co jsem byla na návštěvě u mořské nymfy, která mi dala ochutnat krevety! Mňam, krevety! Úžásné, vřele doporučuji! Jenže já pocházím z místních vod a můj chrup není zvyklý na mořskou stravu. A proto..." odmlčela se smutně, "proto se mi udělal kaz."
Kačka otevřela pusu dokořán a Aira si všimla jedné zničené stoličky.
"Deset let chodím po světě a hledám pomoc, ale on to se zuby nikdo neumí! Hrůza! Ale ty, Aiřičko, ty prý jsi vzdělaná! Takže... pomůžeš mi?"
Aira nechápavě naklonila hlavu a povytáhla obočí. Ale pak jí to pomalu, pomaličku došlo...
Zvedla se z vody a přiběhla ke Garredovu koni. K sedlu měl připevněné různé nářadí - nožík, provázek, luk a pár šípů a mezi tím i -
"Kleště!" zvolala Aira vítězoslavně, když je konečně našla. Pak se otočila na Kačku.
"Udělej 'Á'!" pobídla ji. A poté se sladkým pocitem zadostiučinění Kačku varovala: Teď to trochu štípne.."
Jak opojné slyšet ječet osobu, která ublížila vašemu příteli! Aira to však neprodlužovala moc dlouho a po chvilce byl bolavý zub venku.
"Teď už bude jenom líp," uklidnila Kačku.
Kačka poděkovala a zdálo se, že je Aiře opravdu vděčná.
"Tak teď je řada na mně, co? Takže -" náhle měla ruku plnou jakýchsi nechutně oslizlých zelených řas, rozmáchla se jimi proti nic netušící Aiře a vší silou jí je připlácla na pusu. Málem jí vlezly až do úst, cítila odpornou chuť rybiny a hniloby. Pak cosi zazářilo a řasy zmizely. Kačka se otočila a plavala pryč, volajíc ještě přes rameno: "Pomoc ti přijde v pravou chvíli, o Garreda se neboj, bude v pohodě, souhlas s přáním tvého otce a vyčkej na příležitost! Vše dopadne dobře, uvidíš!!!" A zmizela pod vodou. Garred i Kačka náhle byly fuč, a Aira se sama ve vodě třásla zimou a šokem. Vůbec netušila, co si počne. Proč musel zmizet zrovna Garred? Takový milý člověk...

*

Airu služební v paláci náležitě usušili a utěšili a když se vzpamatovala, přišel otec se seznamem princů a pak už se všechno odvíjelo samo. A strašně rychle. O pár týdnů později Aira seděla natrojená v nových šatech (jasně červených, prošitých zlatými nitkami), a trochu pobledlá vyhlížela ty stovky svých nápadníků. Někteří vypadali normálně, dokonce celkem příjemně, ale další zase působili až moc exoticky, což ji trochu děsilo. Někteří se zdáli být dobrými diplomaty, jiní měli velké vojsko, jiní vynikali na trhu, a spousta z nich nedělala nic a jen po ní mlsně koukala, až chudák nevěděla, kteří ji děsí nejvíc. Jedlo se, pilo se, diskutovalo se, tančilo se, bojovalo se, střílelo se na terč, až jí z toho šla hlava kolem. Po dvou dnech strávených mezi nápadníky přišla její chvíle.
"Tak co, rozhodla ses, dcerko?" zeptal se její tatínek spokojeně. Aira se zhluboka nadechla.
"Nech mě přede všemi promluvit," prohlásila odhodlaně.

*

"Drazí hosté, pánové ze všech možných koutů tohoto nemalého světa!" začala Aira. Stála vysoko nade všemi, na balkónku určeném pro řečníky. Princové dole v sále za ní postupně otočily hlavy a poslouchali.
"Víte, každý z vás je v něčem dobrý. Ten je vojevůdce, ten obchodník, ten má dědictví, každý něco joného ovládá a je tak těžké se rozhodnout! Ale, víte... copak já rozumím vojně či obchodu? Možná, ale tyto pojmy pro mě znamenají pramálo. Koneckonců jsem jenom holka. Děvče, co je rádo, že se naučilo základním počtům.
A proto bych vaše dovednosti chtěla změřit jiným způsobem. Zahoďme na chvíli diplomacii, pojďme se bavit! Získá si mě tedy ten z vás, kdo ze všech nejlépe zahraje na loutnu. A to je konečné slovo."
Sálem se rozlétly různé reakce. Od pohrdání přes nadšení.Aira se odmlčela a sešla z bálkónku pryč.
Poté s pomocí služebnictva všechno zorganizovala. Každý princ, jeden po druhém, vcházel do menší místnosti vedle hlavního sálu, kde mezi ním a princeznou visel závěs (to aby Aira soudila čistě podle hry). Hráli, dokud se nevzdali či dokud je Aira sama nezastavila. Někteří, jak záhy zjistila, z loutny nevydali ani hlásku. Ty posílala pryč. Další něco málo vydrnkali, ale nestačilo to. Další už si vedli obstojně. Aira dlouho a dlouho naslouchala každému příchozímu, ale stále neslyšela hru, na jakou byla opravdu zvědavá. Začínalo ji to víc a víc nudit. Když služka hlásila dalšího a dalšího kandidáta, Aira měla pocit, že brzy začne klimbat. A už už zavírala oči, když...
Ticho ve vzduchu protrhly syté tóny. Aira sebou trhla. Loutna zněla, a zněla vskutku nádherně. Kadžé drknutí, každé rozechvění struny pro ni znamenalo malý důvod k radosti. Tóny se nezastavovaly a běžely dál a dál, po stupnicích nahoru a dolů, skrývaly vášeň i něhu, srdce se mohlo ubít u jejich rychlých střetů a poté zas jihlo při zeslabujícím hlazení strun. Souzvuky čisté jak křišťál, melodie drsné a nezkrotné i pokojné a tišící. Tohle by nezahrálo nějaké princátko. Tohle byl mistr.
Aira se dlouho nechávala unést, a když onen princ pomalu dohrál, dlouho mlčela. Pak slyšela, jak se zvedá a chystá se vrátit do sálu.
"Neodcházej..." hlesla a pak pevně rozkázala služebnictvu:
"Tak přece svěste ten závěs! Chci vidět svého manžela!" Závěs byl odhrnut. Její oči zaplály, rozběhla se naproti tajemnému hráči a... pak jí spadla brada.
Mistr většinou bývá ten, kdo hraje nejdéle. A proto starší hráči většinou hrají lépe. A nejstarší nejlépe. Za svého manžela tedy prohlásila jakéhosi seschlého, vrásčitého staříka, co se na ni šklebil bezzubými ústy. Princové okolo působili vyděšeně - dokud sborově nevybouchli smíchy. Takže takový má tedy princezna vkus? Dědci?
Aira se zděsila. Tohle neodpovídalo ani jejím nejhorším nočním můram! Co teď? Takový manžel? Pro ni? Jako v mrákotách klesla do prvního křesla, které jí přišlo do cesty. Začínala propadat beznaději. Cítila, že její starý známý nepřítel - slzy - už se zase dere na její tvář. To všechno bylo tak zbytečné? Ale jen co jí oči trošku zvlhly se jí náhle v hlavě rozezněl hlas. Hlas Kačky: " Pomoc ti přijde v pravou chvíli! Vše dopadne dobře, uvidíš!". Aira si nervózně přejela prsty po rtech. Tehdy jí s nimi přece Kačka cosi provedla... co když... co když..?
Vzchopila se a pomalu vstala. Většina princů ji sledovala s úšklebkem. A ten její se díval přímo jí do očí... a něčím jí byl povědomý! Jistě, musela ho odněkud znát! Rozechvěle přešla těsně k němu, a cítila, že se jí do obličeje trochu vrací barva.
"Jak je libo.." zamumlala. Naklonila se, políbila starce na čelo a přitom zašeptala: "Hrej."
Stařec uchopil loutnu a spustil. A jak hrál, mládl a mládl, a před očima všech se z něj stával úplně jiný člověk. A jen co dozněla první píseň, byl z něj mladý a statný muž, a Aira ho znala. Moc dobře.
"Garrede!" rozběhla se k němu a objala ho.
"Psst!" ozvalo se jí však v uchu. Zase Kačka...
"Trochu jsem zatahala za nitky, je to teď princ Garred Katchenburský z království... sakra, to jsem zapomněla. Prostě princ, tak pozor, ať ho neprozradíš, jo?! Když už jsi ho tak pěkně poznala... schválně jsem z něho udělala dědulu, hehe!"
Aira však Garreda nepustila. Tolik jí ty jejich procházky scházely, že jí postupně došlo, kde se skrývá to, co chce. Stát po jeho boku a nikde jinde, to jí ke štěstí prozatím bohatě stačí.
Aira se roztomile usmála na všechna šokovaná princátka.
"Můžete jít, díky za účast! Manžela už mám. Sbohem!"
Poté, co princové více či méně zklamaní a dopálení zmizeli za hlavní bránou, Aiřin tatínek si přišel prohlédnout její volbu.
"A je mi sympatický! Jako bych ho odněkud znal..." konstatoval spokojeně, "prozatím by třeba mohl velet královské stráží, co myslím, Airo? Když Gustav zmizel.."
"Ale tati! Vždyť předchozí velitel se přece nejmenoval Gustav!"
"Ne? Tak jak?"
Aira to nevydržela a vyprskla smíchy.
"Jmenoval se... Garred!"

*

O pár měsíců později se konala velkolepá svatba. Aira s Garredem sezvali davy hostů, stoly málem rupaly pod množstvím jídla a pití a hrálo se a tančilo od rána do noci a od noci do rána, dokud všichni nepadli vyčerpáním. Všichni, kdo si něco pamatovali, na tuto svatbu vzpomínali tuze rádi. Jen nikdo moc nechápal, proč novomanželé pozvali tu podivnou nazelenalou dámu a proč ji oba mají v takové úctě. Dáma většině z nich okázale lezla na nervy vymýšlením svých nových pseudonymů, hlasitým přemýšlením a poučováním o krevetách a mořských nymfách, co jí to určitě provedly schválně. Nejhorší bylo její skřehotavé: "Podívejte se Kačce na zoubek! Nebudete litovat!Podívejte se Kačce na zoubek! Juch!"

Nicméně, Aira a Garred v sobě nalezli štěstí. A to štěstí v nich, i přesto, že tento příběh se odehrál před dávnými časy v dálných krajinách, za vzdálenými zeměmi v dobách ještě vzdálenějších, koluje dodnes.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shiroa Shiroa | Web | 31. května 2011 v 21:24 | Reagovat

Ou, abych pravdu řekla, tohle se ti vážně moc moc povedlo... něco jiného než to, na co jsem od tebe zvyklá, ale má to svůj vtip a pointu :) krásná pohádka :) :)
(Ok, nejdřív Adam, teď kůň Filla... nechci nic říkat, měla bych zatajovat anonymitu, ale... sestavila si celé jeho jméno :D :D :D)

2 Shiroa Shiroa | Web | 1. června 2011 v 18:35 | Reagovat

Jej, Perfume znám, díky tobě :D :D Ehm... nevím, estli jsou nový, ale měli by být :D (díky Tokyohive.com :D)... Laser Beam a Kasuka na Kaori... :D :D
Jinak... no, tak jako hezkej je, ale totálně crazy a to si nedělám prdel :D
no a najdeš na fotkách :) musíš :D tvé růžové paruky si určitě nekdo všiml:)

3 xxx xxx | 2. června 2011 v 17:24 | Reagovat

úžasné!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama